článek

Moravský bič na usazeninu

Luhačovice jsou největší moravské lázně, kde se podařilo dokonale skloubit divokou přírodu s osobitou lázeňskou architekturou vycházející z místních tradic. Hustě zalesněné kopce rámují úzké, sevřené údolí přetvořené do rozsáhlého volného parku, kde vyvěrají jedny z nejvýznamnějších evropských léčivých pramenů. Připočtěte si ještě skvělou péči a pohostinnost zdejších lidí a nebude se vám chtít odsud pryč.

Název Luhačovice vznikl patrně od luhů, což jsou lužní lesy či lesy v mokřině. Ještě poměrně nedávno se rozprostíraly kolem říčky Šťávnice. Tam, kde bylo údolí nejsevřenější a říčka nejklikatější, tryskaly a bublaly odpradávna prameny s léčivou vodou. | © Libor Sváček, archiv CzechTourism

V roce 1669 byl proveden první chemický rozbor a popsány úspěšné výsledky léčení v knize s podivným názvem „Moravský bič na usazeninu“. Tím bičem měla být samozřejmě léčivá voda, která odstraňovala usazeniny z trávicích orgánů. Později byla luhačovická voda označena za třikrát silnější než tehdy nejuznávanější minerální voda Selters. To už začalo pacienty z rakouské monarchie opravdu zajímat a majitel panství Vincent Serényi zde na konci 18. století začal stavět první léčebná a ubytovací zařízení.

Luhačovice se stanou přirozeným centrem Moravy, kulturním a společenským střediskem západních Slovanů, jejich ráz má být zcela osobitý. Na rozdíl od kosmopolitních světových lázní mají být slovanské duchem i tvarem, budou vyrůstat z kořenů domova.(MUDr. František Veselý)

Roku 1902 odkoupila lázně od Serényiů akciová společnost, v čele s ředitelem a velkým vizionářem MUDr. Františkem Veselým, která usilovala o jejich maximální rozvoj a vysokou léčebnou i kulturní úroveň. Společně s ním tento sen realizoval originální slovenský architekt Dušan Jurkovič a v Luhačovících se mu podařilo vytvořit tu nejpodivuhodnější lázeňskou pohádku. Geniálně přetavil lidové stavby z pomezí Valašska a Slovácka do barevných lázeňských „chalup“, které harmonicky srůstají s okolím a i dnes bez problémů obstojí z hlediska modernosti a komfortu.

Nejznámější luhačovickou stavbou Dušana Jurkoviče je Janův dům (dnes Jurkovičův dům), kde se musel stavitel vypořádat s nelehkým úkolem - využít stávající empírový pavilon, zvýšit ho o jedno patro a přitom zkombinovat staré postupy s nejnovějšími stavebními trendy. Tak se ocitly původní hliněné cihly vedle moderních betonových pilířů. Stejná „valašská secese“ jako zvenku vás čeká i uvnitř.

Leoš Janáček

Pamětníci vzpomínají na vždy elegantního pána, jak korzuje po lázních i okolní přírodě, posedává na lavičkách, rozmlouvá s místními nebo poslouchá jejich písně. Tím elegantním pánem byl slavný hudební skladatel Leoš Janáček a zdejší atmosféra se nesmazatelně zapsala do jeho skladeb.
...na promenádu vylákalo slunce lázeňskou společnost v pestrý život. Jako byste slyšeli tlumený šum obrovského orchestru, z něhož jen sólové nástroje tu vtipnou, tu lkavou, tu bolem trhanou melodii života prozrazují. (Leoš Janáček, Moje Luhačovice)

Leoš Janáček je dokonalým důkazem toho, že navštívíte-li Luhačovice jednou, musíte se vracet znovu. Janáček se mezi lety 1886 až 1928 vrátil více než dvacetkrát a Luhačovice zásadně ovlivnily jeho tvorbu. Bydlel na různých místech, posledních deset let si oblíbil Augustiniánský dům, kde napsal slavnou Glagolskou mši nebo Lišku Bystroušku.

Svým přátelům z Luhačovic také vděčí do té doby opomíjený skladatel za otevření dveří do velkého hudebního světa. Pěvkyně Marie Calma Veselá, žena ředitele lázní, prosadila uvedení několikrát odmítnuté opery Její pastorkyňa v Národním divadle a její muž dr. Veselý se zaručil v případě neúspěchu divadlu zaplatit šest vyprodaných představení. K tomu naštěstí nedošlo, opera se dočkala bouřlivých ovací a Janáček se stal rázem slavným.