článek

Vila Tugendhat

Po vzniku samostatného Československa se Brno stalo druhým největším městem státu a jeho politické, hospodářské i kulturní ambice se v období první republiky projevily také v rozvoji stavitelství. Brno se začalo měnit v moderní velkoměsto.

Roku 1928 začal mladý manželský pár Greta a Fritz Tugendhatovi plánovat výstavbu vlastního rodinného domu, který by odpovídal jejich představám o moderním bydlení. Projekt svěřili do rukou pokrokového německého architekta Ludwiga Miese van der Rohe. Ještě téhož roku byly plány hotové a o dva roky později i samotná stavba. Dnes je jejich dům považovaný za jedno z klíčových děl moderní architektury a jako jediná moderní stavba v České republice je na seznamu světového dědictví UNESCO. Neuvěřitelný je však nejen jeho nadčasový design a technická vyspělost, ale i osud, který patří k nejsilnějším příběhům 20. století.

Rodiče takové sídlo opravdu neplánovali. Nadchl je Mies van der Rohe a jeho vize. A pak už nebylo cesty zpět.(Daniela Hammer-Tugendhatová)

Jedinečnost projektu spočívá především v použití nosné ocelové konstrukce, která umožnila velice volné nakládání s členěním interiéru i velkorysé prosklení fasády. Jednotlivé funkční zóny hlavního obytného prostoru jsou pouze naznačeny efektními příčkami – jídelní kout odděluje zaoblená stěna z velice vzácného makassarského ebenového dřeva a clonu mezi pracovnou a posezením tvoří příčka z marockého onyxu, která při západu slunce září a zbarvuje pokoj dočervena. Unikátní bylo rovněž na svou dobu technické vybavení domu. Důmyslný systém klimatizace, který zajišťuje čištění vzduchu a jeho osvěžování mořskou solí, a především velká okna v kovových rámech, která je možné celá zasunout do podlahy, dělají z vily dokonalý „stroj na bydlení.“

Z ulice je vila Tugendhat nenápadná stavba, z druhé strany se ale otevírá prosklenou fasádou směrem do svažující se zahrady. | © Simona Ušelová
© Simona Ušelová

Někteří vile po jejím dokončení vytýkali nabubřelost prezentovanou především nepřiměřenou rozlehlostí a drahými materiály (jen samotná onyxová příčka stála tolik, co tehdy celý jiný luxusní dům). Pro Tugendhatovi se ale stala splněním snu o moderním bydlení, jenž bohužel netrval dlouho. Nad Evropou se začala stahovat válečná mračna a Tugendahtovi, dobře informovaní o aktuálním dění, se rozhodli roku 1938 emigrovat do Švýcarska. Vila byla následně jakožto židovský majetek zabavena gestapem a začala éra jejího strmého úpadku a téměř fatální devastace. O tu se postaral nejprve německý wehrmacht, následně ruská vojska, která si v hlavní obytné části domu dokonce na čas ustájila koně.

Po válce došlo k částečné rekonstrukci. Koncem 40. let zde byla soukromá taneční škola, od roku 1950 rehabilitační středisko pro děti. Během 80. let vilu využívalo město Brno k jednání a ubytování návštěv. Naposledy sloužila vila politickým účelům v roce 1993, kdy v ní byla podepsána smlouva o rozdělení Československa. Nyní je vila Tugendhat po rozsáhlé rekonstrukci a díky obrovskému zájmu návštěvníků je nutné si prohlídku rezervovat i několik týdnů předem.

Příběh táflování z makassarského ebenu

Van der Rohe prý jel osobně do Paříže, aby nalezl dostatek dlouhých dýh z ebenového dřeva, které pochází z oblasti Makassar na indonéském ostrově Sulawesi (dříve nazývaném Celebes). Tuto cennou příčku oddělující jídelní kout však záhy po emigraci Tugendhatových prodal bývalý řidič rodiny gestapu a to si s ní vyzdobilo interiér vlastního baru. V 80. letech tak byla stěna nahrazena, protože se předpokládalo, že je nenávratně ztracena. Díky deníku německého vojáka, v němž se historikové dozvěděli, kam byla převezena, se však po sedmi desetiletích podařilo příčku objevit v objektu brněnské právnické fakulty a po náročné rekonstrukci vrátit zpět do vily Tugendhat.

Dřevěná stěna je naprosto unikátní zejména díky tomu, že dnes již na světě neexistují takto vzrostlé ebenové stromy a nahradit jednotlivé díly je tedy nemožné. | © Simona Ušelová